Příběh vteřinového lepidla

Znáte to: Nakupujete v supermarketu nějaké potraviny pro naplnění lednice a neutuchající žravosti. Jak tak procházíte regály, narazíte na „Vše za 29,- Kč!“. Jen tak z nudy a částečně ze zvědavosti se prohrabujete spoustou různých věciček – některé vidíte poprvé a žasnete co všechno lidi nevymyslí. Pak v ruce držíte takové to maličké balení univerzálního vteřinového lepidla a říkáte si „to by se někdy hodilo“. Je to levné, v akci vše za 29, šup s tím do košíku.

Čas plyne. Lepidlo někde doma ve skříni či šuplíku čeká na svou příležitost.
A ten den nastal.
Manželce se rozbily sluneční brýle. Koupila si je před pár týdny na výletě. Jsou plastové, byly také levné a moc hezké… „Je to jen prasklý rámeček, taťko.“
Vzpomenete si, že přeci máte vteřinové lepidlo, které jste koupili vloni, předloni… dosaďte si tam jakýkoliv čas. Půl hodiny hledáte, převracíte šuplíky, objevujete věci, které jste nemohli najít dříve. A hurá, lepidlo už třímáte v ruce. Tubička je podezřele lepkavá, uzávěr takový divný: nevadí, jde se na to. Dalších několik minut svádíte boj s oddělením uzávěru od tubičky. Mezitím lepidlo vytéká z jiného otvoru, který si chemické procesy během těch měsíců či roků vyleptaly. Nadáváte. Zbytečně. Lepidlo je všude jen ne na prasklém rámečku brýlí.
Lepidlo letí do koše, brýle na stůl, a hledá se účtenka. Půjdou snad reklamovat.

Co z toho plyne?

  1. Nekupujte věci zbytečně dopředu, byť by byly sebelevnější. Těch 29,- Kč investovaných do lepidla vloni, přišlo letos vniveč a zcela bez užitku. Nepočítám-li tedy užitek obchodníkův.
  2. Koupíte-li si cokoliv, byť také levně, někde na výletě v Horní Dolní, je na pováženou jestli se vyplatí si udělat opět výlet do Horní Dolní kvůli reklamaci.
  3. Nutkání k hromadění a ke spotřebě evidentně někomu prospívá, ale vy to nejste.

Co jsem si z tohoto příběhu odnesl já?
Upatlané prsty, ztrátu času a koneckonců i další ztráty. Ale tato banální historka mě přiměla k zamyšlení nad svým chováním spotřebitele, nad bezúčelným jednáním, podléhání svodům levných nákupů. Nad tím s jakou lehkostí nakupujeme nové a zbavujeme se starého. Ano, nepoužitelné lepidlo si nezaslouží zabírat místo ve skříni. Co jiné věci? Musíme je vždycky vyhodit, protože již nejsou moderní?
Při mletí máku příšerným mlýnkem Made in China nostalgicky vzpomínám na starý dobrý mlýnek na mák po babičce, který skončil někde v popelnici jen proto, že jsme se přestěhovali do nového bytu a mák se mlel na jakémsi mixéru; tuším značky ETA. Ten už také není a nový kuchyňský robot nemá nástavec na mletí máku. Ale to už zde rozvíjím jiný příběh.

A jen tak mimochodem: Manželka s dcerou právě vyrazily na nákup nových slunečních brýlí. Venku vysvitlo sluníčko.

Čůrky – Peter Lipa & Buty

Jo, tak tohle je skvělé spojení dvou srdcovek: kapely Buty a Petera Lipy. Mohu v jakémkoliv množství.

První příspěvek by měl být úderný, ale…

… nevím jestli se mi to povede.

Tento blog jsem založil v roce 2010. Ano, už v roce 2010 jsem pojal myšlenku blogovati. Pak mne opustila – ta myšlenka – a já ji dlouho nemohl najít. Až dnes. Nějak se vrátila. Přišla sama, resp. přihrála mi ji náhoda v podobě nějakého propojení… Co to vlastně bylo?
Mno, to je jedno. Jisté je, že tu jsem a hodlám zatížit internet dalším digitálním smetím. Taky mám nějakou nostalgickou náladu. Asi opravdu stárnu.
Držím si palce, abych u toho vydržel.

Redaktor: ‚O čem hodláte psát, pane Bugnere?‘
Já: ‚Nevím. Ještě jsem o tom nepřemýšlel. Jen chci nějak provokovat.‘
Redaktor: ‚Provokovat???‘
Já: ‚Ano, provokovat.‘
Redaktor: ‚A co, koho provokovat?!‘
Já: ‚Víte, že nevím.‘ (několik vteřin nebo minut trapného ticha, kdy redaktor cvaká propiskou a já nervózně usrkávám kafe) ‚Sebe, asi. Pak taky lidi co to budou číst.‘ (křečovitý smích)
Redaktor: ‚A?‘
Já: ‚Neptejte se mě pořád. Prostě budu psát o věcech, kterým nerozumím nebo si myslím, že rozumím, ale vlastně ani nerozumím… Zkrátka, třídit si myšlenky. Něco po sobě zanechat a tak.‘
Redaktor: ‚Aha, a to je všechno?‘
Já: ‚Všechno.‘